Historie

Ing.Jan Findejs

12.02.1927 - 15.08.2006

Dvacet let chovu dalmatinů v ČR

Dvacet let je značná část života člověka. Známý posuzovatel exteriérů psů, velmi ušlechtilý člověk a také obdivovatel a nakonec i chovatel dalmatinů (fenu dalmatina si pořídil ve svých 82 letech a odchoval jeden vrh), bývalý odborný učitel, který již není mezi námi, přítel Josefa Syřiště, velmi rád psal i verše. Když mu bylo šedesát let, složil velmi citlivou, jemnou, ale optimistickou básničku. Tu zakončil tímto posledním veršem:

„ Jen to mi ale v hlavě leží,

jak ten čas rychle běží.“

Při vzpomínkách na den, kdy jsme 1. dubna 1970 zakládali klub chovatelů dalmatinů, ani já nemohu uvěřit, že od tohoto dne uplynulo již dvacet let. Jak ten čas skutečně rychle běží!

Vraťme se však alespoň krátce k výskytu dalmatina u nás před založením našeho klubu. Nebudu se vracet zpět do středověku a dávných dob, ale krátce do dob předválečné Československé republiky. V malém počtu se u nás dalmatin vyskytoval v době mezi první a druhou světovou válkou v Jablonci n. N., Liberci, a blízkém okolí těchto měst, kde zdobil vily průmyslníků. Svým impozantním zjevem a hlavně zbarvením vzbuzoval obdiv mezi květy rododendronů. Po druhé světové válce byl počet dalmatinů na Jablonecku a Liberecku velmi nízký – odhaduje se kolem deseti. Ještě v roce 1946 se objevil na výstavě v Liberci a to dokonce v obou barevných rázech. Odsunem bývalých občanů německé národnosti z Československa odchovy dalmatinů u nás zanikly. Dalmatin z našich zemí vymizel. Pokud byli dalmatini v dalších letech ojediněle vystavováni na mezinárodních výstavách v Praze nebo v Brně, patřili výhradně zahraničním vystavovatelům.

Protože jsem byl chovatelem německých dog skvrnitých, s nimiž jsem začal svou kynologickou cestu v roce 1951, zaujalo mě i černobílé zbarvení dalmatina. V roce 1963 jsem se zúčastnil posuzování německých dog v Lipsku v NDR. V témže kruhu byli posuzováni i dalmatini. Jejich pohybové elegance a typické zbarvení srsti u obou barevných rázů mě zaujalo natolik, že po zpáteční cestě domů jsem byl rozhodnut: „ Založíme chov dalmatinů u nás!“ Byl jsem si dobře vědom, že bez zajištění možné a nutné reprodukce chovu na základě odpovídajících jedinců je výsledek předem ztracený. A tak nezbylo nic jiného, než se spojit s dalšími nadšenci, kteří mají možnost a chuť dovézt ze zahraničí jedince, jak vzájemně nepříbuzné, tak dobré exteriérové kvality. Tato příprava trvala, nepřeháním, celých 6 let. Ale vyplatila se! Dne 26. dubna 1969 brněnský chirurg, který dnes již rovněž není mezi námi, pan MUDr. Miloš Synek, dovezl z Jugoslávie prvního dalmatina a to černě tečkovanou fenu AZRU od Jadrana. Bohužel, fena měla jedno oko rybí (modře zbarvené), což je hrubá a dědičná vada plemene. To se projevilo nepříznivě na obou vrzích, kde většina štěňat byla pro pro stejný defekt do chovu nepoužitelná. Krátce nato přivezla paní Anna Šatrová z Prahy černě tečkovaného psa, velmi dobré kvality, Duxfordham My Magician (Duxfordham Můj kouzelník) z Anglie. Další dovozy, dalmatinů byly zajištěny a dále zajišťovány. Věděli jsme, že chov dalmatinů u nás nebude mít problémů. I když byli zatím dovezeni jen dva dalmatini, rozhodl jsem se založit chovatelský klub. Sestavil jsem první výbor a požádal odbornou komisi chovatelů psů tehdejšího Českého svazu chovatelů drobného zvířectva o souhlas se založením klubu. To narazilo na odpor tehdejšího vedoucího kynologického oddělení a tajemníka odborné komise pana Ing. Vladimíra Nachtigala, jakož i některých dalších funkcionářů, kteří odmítali pochopit, že dovozy dalmatinů ze zahraničí máme zajištěny na základě šestileté usilovné přípravy, a že jedině založení vlastního klubu povede k rozvoji chovu správným směrem od samého počátku. Pan Ing. Nachtigel prostě náš požadavek odborné komisi nepředložil. Proti ustavení klubu se postavil i tehdejší předseda sboru rozhodčích pan Jaroslav Odvárko, který prohlásil, že dalmatin je „dogovité“ plemeno, jehož chov je ve všech státech organizován spolu s dogami. Spojil jsem se proto s tehdejším předsedou odborné kynologické komise panem Ing. Karlem Hartlem, jemuž jsem vysvětlil skutečnou podstatu. Pan Ing. Hartl mě pozval na jednání odborné komise, kde jsem požadavek s oprávnění k ustavení klubu vysvětlit a současně odmítl tvrzení, že ve světě je dalmatin organizován spolu s dogovitými plemeny, přičemž jsem předložil podklady a samostatnosti řízení jeho chovu, včetně data ustavení jednotlivých klubů ve světě. Vysvětlil jsem rovněž, proč dalmatin není dogovité plemeno, přičemž s dogami je organizován ve společném klubu pouze v NDR a to ještě do doby, než se jeho chov rozšíří. Potom již pan Odvárko neměl námitek, ale uvedl, že nemohu vznášet pevné stanovisko o původu dalmatina, když o vzniku jednotlivých plemen se toho moc neví. Nepolemizoval jsem již dále, ale namítl jsem pouze, že neví-li se dle něho nic o původu plemen psů, pak nemůže ani on tvrdit, že dalmatin je původu dogovitých plemen, jejichž znaky vůbec nenese. Mezi přítomnými nastal úsměv a na doporučení pana Ing. Hartla bylo ustavení klubu chovatelů dalmatinů odsouhlaseno. Tyto údaje napíši proto, abych kohokoli napadal, ale proto, aby bylo všem našim členům známo, co přecházelo ustavení našeho klubu. Vždyť klub byl skutečně ustaven za podmínek, které v tehdejší době byly, vzhledem k dvěma dovezeným dalmatinům, neobvyklou záležitostí. Tuto situaci jsme s oběma tehdejšími odpůrci často v přátelském posezení probírali, ovšem již vždy se smíchem, neboť jsme zůstali navždy dobrými přáteli. A tak to má být!

Rozhodujícím dnem pro rozvoj chovu dalmatinů byl 1. duben 1970, kdy se sešli první příznivci našeho plemene, aby po šestileté přípravě ustavili svůj KLUB CHOVATELŮ DALMATINŮ. Tak získal chov dalmatinů v československé kynologii svůj oprávněný organizační základ a možnost odborného rozvoje. Prvním předsedou klubu byl zvolen Vladimír Čapek z Prahy, hospodářkou Anna Šatrová z Prahy, a jednatelem a hlavním poradcem chovu Ing. Jan Findejs z Hostivic. Členy výboru pak MUDr. Miloš Synek z Brna, Miroslav Procházka z Prahy, Václav Zpěváček z Hostivic, Jana Vicherová z Prahy a Jana Pomazalová z Prahy.

Z tohoto výboru jsem až do dnešního dne zůstal členem našeho klubu už jenom já. V tom tkví ta skutečnost, co se za tuto dvacetiletou dobu všechno změní až k zapomnění na ty, kteří stáli u zrodu našeho klubu.

Krátce po ustavení klubu, hned v květnu, byl dovezen třetí dalmatin a to hnědě tečkovaná fena Belka de Casanova z NDR, kterou jsem dovezl já. V červnu jsem potom z NDR dovezl její hnědě tečkovanou sestru, Bessy de Casanova, kterou jsem měl pro její vynikající povahu snad ze všech svých psů nejraději. Byla to ušlechtilá a přitom krásná fena. Krátce nato dovezla paní Šatrová velice pěknou fenu Duxfordham Kowpie z Anglie. Bohužel, tato fena záhy uhynula a nezjištěnou nemoc. Byla to pro nás znatelná rána. Ale nevzdávali jsme se. Došlo k prvním krytím dovezených fen. Hnědě tečkovaná moje fenka Belka de Casanova byla nakryta černě tečkovaným psem původu chovu NDR, rakouského majitele, Barry von Kettwing a to pro dva vrhy. Černě tečkovaná fena pana Dr. Synka z Brna byla rovněž kryta pro své oba vrhy zahraničním psem a to černě tečkovaným psem Arkos v. Barkon, rakouského původu. Tím byl vynechán pro tato krytí černě tečkovaný pes, dovezený z Anglie Duxfordham My Magician, který byl tak určen pro širší potomstva po krytí zahraničními psy, což přineslo možnost širší reprodukce v chovu. Potom následovaly dovozy dalších jedinců, jako Dixy von Kareluskreuz (černě tečkovaný pes z Rakouska), Biene von Flsischereck (hnědě tečkovaná fena z NDR), Bia von Luisenhof (černě tečkovaná fen z NDR), Žízel (černě tečkovaná fena z Jugoslávie), Džeri (černě tečkovaný pes z Jugoslávie), který zajistil velmi dobré potomstvo, Barbel Vihorska (černě tečkovaná fena z Jugoslávie), Celina von Karoluskreuz (černě tečkovaná fena z Rakouska), Bambi Vihorska (černě tečkovaná fena z Jugoslávie). K chovu byl využit i kvalitní pes jugoslávského velvyslance v Praze, Runi Vihorski, který na speciální výstavě dalmatinů 2. 7. 1972 v Rokycanech získal titul „oblastní vítěz“. pak následovaly další dovozy jedinců, jakož i krytí fen zahraničními psy, což našemu chovu zajistilo široký rozsah krevních nezávislých linií.

První mezinárodní výstavy se zúčastnili naši dalmatini v Praze dne 4. října 1970, kde je posuzoval známý kynologický odborník, pan František Horák. Včetně rakouských dalmatinů se těto mezinárodní výstavy zúčastnilo celkem 11 dalmatinů. Dalmatini českých vystavovatelů zahájili svůj nástup velmi úspěšně. Černě tečkovaný pes Duxfordham My Magician získal jako první dalmatin českého majitele titul CACIB a titul „Vítěz třídy otevřené“ a to před rakouským psem Amigo v. Meitschenhef. Ostatní dovezení dalmatini byli panem Horákem oceněni jako „výborní“. První bonitace dalmatinu se konala týž den a to hned po skončení mezinárodní výstavy.

První odborné články o dalmatinech od autorů Karla Štěpánského (bývalý šéfredaktor časopisu „Pes přítel člověka“, dnes již ani on není mezi námi), a Ing. Jana Findejse s kresbami Inky Orlické-Delevové uveřejnil časopis „Pes přítel člověka“ v 11. čísle roč. 1970 pod celkovým názvem „DALMATIN“.

První čs. vrh dalmatinů se narodil v noci ze 14. na 15. ledna 1971 v mé chovné stanici „ze Včelí zahrady“. Jako první dalmatin, který se u nás narodil v tomto vrhu, byl černě tečkovaný pes Arri ze Včelí zahrady. Narodil se 14. ledna 1971 ve 23,15 hod. a byl zapsán do Hlavní plemenné knihy pod číslem 14/71. Jeho majitelem se stal doc. Ing. Miroslav Moravec, CSc. z Prahy.

V den prvního výročí založení našeho klubu bylo v plemenné knize zapsáno již 24 dalmatinů, z toho českých odchovů. Ve druhém roce existence klubu bylo již evidováno 68 dalmatinů. Prvními dalmatiny, kteří poprvé reprezentovali nás chov v zahraničí, byli Bajan ze Včelí zahrady, který ve třídě získal na mezinárodní výstavě v Budapešti, konané dne 7. května 1972, titul „Vítěz třídy mladých“. Na téže mezinárodní výstavě ve třídě otevřené získal černě tečkovaný pes Axel Oammi (chov pana MUDr. M. Synka z Brna), jakožto první dalmatin čs.chovu, titul „Vítěz třídy“ a titul čekatele mezinárodního šampiona krásy CACIB. Byl to radostný a velký úspěch radícího se chovu dalmatinů u nás. V roce 1972 se konala první speciální výstava dalmatinů s mezinárodní účastí, a to v rámci oblastní podbrdské výstavy psů v Rokycanech. Tato výstava byla přehlídkou dosavadních výsledků čs. chovu a měla nečekaně velký úspěch. Výstavy se zúčastnilo velké množství vystavovatelů z NDR, dva vystavovatelé z Rakouska a také tehdejší jugoslávský velvyslanec v Československu pan Babič se svým dalmatinem RUNI Vihorski, který byl vyhodnocen jako nejlepší dalmatin této speciální výstavy.

Dalmatin začal získávat oblibu jak u kynologů, tak u návštěvníků výstav. Začal se objevovat na všech výstavách po celé republice. Jeho popularita rostla každým rokem. Takový rozvoj, jakého dosáhl dalmatin, nezaznamenalo dosud žádné plemeno. Vždyť ze dvou dalmatinů při ustavování Klubu chovatelů dalmatinů v roce 1970 je po dvaceti letech evidováno v plemenné knize ČSCH téměř 4 tisíce jedinců. Přejeme si všichni, aby chov dalmatinů u nás stále vzkvétal a přinášel jeho majitelům rozptýlení, radost a ukázku bezfalešného charakteru. Vždyť dalmatin je pes všestranně společenský. Do bytu není příliš velký a má přednosti krátkosrstého psa. Naopak pro výcvik, procházky, vyjížďky nebo sport je dostatečně velký, vytrvalý a statný. Je to pes vhodný pro venkov i město, pro okrasu i výcvik, pro radost i doprovod, pro službu i zábavu, pro lásku i ochranu.

Nechť je minulost v mnohém nevysvětlitelná a částečně i záhadná, můžeme dnes s určitostí tvrdit, že je to plemeno velmi staré a dlouholetým vývojem ustálené, a to jak v povaze, tělesných znacích, tak i ve zbarvení, které se během mnoha staletí podstatně nezměnilo. Na dnešních chovatelích dalmatinů záleží, aby toto dědictví dřívějších staletí bylo dále zdokonalováno a zvelebováno. K chovu dalmatinů je proto přistupovat s nadšením, láskou k přírodě a všemu živému, rozvahou a se smyslem pro ušlechtilost, krásu a eleganci. Mějme proto vždy na paměti, že dalmatin je pes společenský, tedy přátelský, věrný, důvěřivý. A právě jeho vlastnosti spolu s jedinečným zbarvením a eleganci pohybového mechanizmu byly příčinou, proč v dřívějších letech stále stoupala jeho obliba.

A nyní jen na závěr toto:

Dvacet let od založení KLUBU CHOVATELŮ DALMATINŮ je doba pro činnost ve funkci hlavního poradce chovu, jíž od počátku vykonávám, velmi dlouhá. Vždyť v žádném klubu, žadný hlavní poradce (a mohu říct, že ani žádný krajský poradce) tolik let v této zodpovědné funkci nevydržel. Je mým potěšením, že chov dalmatinů za tuto dobu dosáhl tak velkého rozvoje z počátečních dvou jedinců. S dobrým pocitem chci tuto funkci předat některému z takových nadšenců, jako jsem byl já, aby do dalších deseti či dvaceti let spolu s ostatními krajskými poradci, členy výboru klubu a chovateli, převzal další řízení chovu našeho ušlechtilého plemene. Těch schopných, kteří budou tuto funkci rádi, ochotně a poctivě vykonávat je mezi námi jistě dost. Toto mi také umožní, abych mohl dokončit a připravit do tisku rozpracovanou monografii „DALMATIN“, jejíž vydání si toto krásné a ušlěchtilé plemeno zaslouží.

Ing. Jan Findejs

hlavní poradce chovu DKČR